Karel Hlaváček/Reflexe
Karel Hlaváček, který zemřel předčasně ve čtyřiadvaceti letech, patří nade vší pochybnost mezi nejlepší české básníky. Bohužel doplatil na to, že v době jeho tvorby stále psala skupina geniálních autorů (mimo jiné trio Machar, Sova, Březina), kteří zastínili Hlaváčkovu jedinečnost kvantitou svých sbírek a hlasitostí svého kritického řevu. Hlaváčkovi samotnému bylo souzeno vydat pouhopouhé tři sbírky, které však autora, který podlehl tuberkulose, vynesli na básnický Olymp. K Hlaváčkově tvorbě se mnoho let po jeho smrti přihlásilo mnoho pozdějších prominentních autorů – Nezval, Toman, Wolker, Halas a všichni měli co čerpat z bezedných studnic hluboké, omračující melancholie, rdousícího smutku a všeobjímající negace života, radosti a nadšení.
Hlaváček je naprostý zjev české poezie, je neopakovatelný, je okouzlující svojí osobitou depresivní vizí dekadentního dobrodruha, který tone v bažinách své lepkavé, vysoce nakažlivé a neléčitelné nálady, pohupuje se ve větru na provaze spředeném z vlastních nervových synapsích, brodí se potůčky sliznatých slz, které zcela určitě nejsou slané, nýbrž agresivně kyselé,a už určitě je nevyronila spanilá blondýna, alebrž zakrslý, hrbatý a šmaťchavý vnitřní obraz zuboženého autora.
Svou tvorbou by měl autor časově příslušet do generace dekadentní, sám se do ní velmi vehementně přihlásil - spolupracoval s platformou úpadkářů Moderní revue, přátelil se s předními propagátory dekadence pány Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic, ale přes veškerou snahu stát se důstojným členem Klubu anti–cokoliv odboje se odebral ve své tvorbě zcela vlastním směrem, kamsi za hranice čtyř známých dimenzí, a stvořil svět plný tajemného, nepříjemného mravenčení v oblasti páteřní, moderním výrazivem zhruba popsatelného jako postnukleární nejistotu. I přes značný odklon od ortodoxnosti svých druhů a zejména naprosté zpronevěření se myšlénce aristokratičnosti umění – Hlaváčkovi bylo na hony vzdáleno živelné, majestátní a strhující umění - se mu dokonale podařilo završit program dekadentů, a to zbořit zdi tradiční a konzervativně – vlastenecké poezie pánů lumírovců a nastolit vládu čehosi úplně nového, v jeho době asi jen sotva popsatelného – subjektivního symbolismu, expresivní křeče, psychedelickému orkánu smyslů.
Hlaváčkova tvorba je ale zajímavá nejenom jako čítanková ukázka dekadentní odezvy českých literátů na evropské trendy, přitažlivá je zejména pro svou originalitu. Hlaváček se nenechal svázat programovými prohlášeními a zabrousil do hlubin nečekaných i pro otrlé literární souputníky. Zatímco tito šokovali zpravidla naprostou lexikální absurditou spojení, podle Vojtěcha Jiráta, předního českého odborníka ve versologii, „osobitost Hlaváčkova rýmového spojení a jeho přínos do české rýmové tradice tkví nikoliv v překvapujícím spojování dvou obsahů…, nýbrž v podivuhodně šťastném využitkování hudebních kvalit slov, tedy prvků formálních, které působí pak účinnost rýmu[MT1] ..."1 Naprostá a důsledná rozostřenost kontur, pro Hlaváčka typická, není samoúčelná, naopak, autor pomocí nevýrazné lexikální stránky umožnil podvědomé vnímání hláskové instrumentace textu, kterou lze považovat do značné míry za dokonalou, přinejmenším však za dosud nezopakovanou. Působením pečlivě volených slov evokuje v čtenáři dojem písňového textu, psaného s ohledem na rytmickou výstavbu hudby.
Statistickým výzkumem přítomnosti určitých hlásek v klíčových pozicích textu - v rýmech - se podařilo odhalit tajemství sešeřelé a chytlavé atmosféry sbírek Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna. V Hlaváčkově díle lze vysledovat jistou posedlost v užívání vokálu A, který je podle mnoha teoretiků fonetiky nejzvučnější hláskou, v kombinaci s pečlivě zvoleným konsonantem, nejčastěji L – např. rým nálad : balad, či rým nálada : na lada (který lze považovat za vrchol zvukové harmonie, už jenom proto, že třikrát za sebou opakuje vokál A a dále z toho důvodu, že u tvůrčích generací Hlaváčka předcházejících je trojslabičný rým něco zcela ojedinělého). Rýmová slova s touto eufonickou výstavbou se záměrně opakují jako refrén, který tak působí na podvědomé vnímání textu jako údery mečem naplocho na vědomé vnímání.
„Hlaváček však nezůstal jen u eufonie jediného rýmu v textu, básník mnohdy užívá v jedné básni ve všech rýmech stejného zvuku. Ladí tedy své skladby na jednotný vokalický tón.“2 Báseň Kuplet je například celá laděna na E. Takovéto ladění velmi umocňuje náladu celého textu, Hlaváček se ale s tímto nespokojil a zašel ještě dále – u mnohých skladeb odstínil každou jednotlivou strofu na specifický vokalický tón. Jejich naladění, jednotné v rámci slok, ale odlišné v rámci skladby napomáhá napětí mezi obsahovou stránkou strof. Ku příkladu může sloužit báseň Měl něhu jejich kroků ( Pozdě k ránu, 1897):
Měl něhu jejich kroků a teplo jejich těl,
měl karmín jejích retů a fenyklový pel,
když teprv pozdě k ránu vál přes můj archipel.
U parku za večera je stihl v kruhu stát,
a známou jakous píseň na flétny teskně hrát –
hrály tak tiše, dlouze a bílý měly šat.
Pak zřel je tancující do parku zacházet
Ač do rána je čekal – přec nevyšly již zpět –
když měsíc nad park vyšel, kdes v dálce začly pět…
Měl něhu jejich kroků a teplo jejich těl,
když teprv pozdě k ránu vál přes můj Archipel,
kdy měsíc dlouho chvěl se, než do vln zacházel.
Jednotlivé strofy jsou laděny e – e – e , á – á – á, e – e – e, e – e – e. Dává tak vzniknout táhlé melodické linii, která spolu s leitmotivickým opakováním veršů působí na čtenáře ospalým a statickým dojmem. Aby takto vytvořená hudebnost nezanikla, vystříhal se básník obsahově poutavých spojení a zároveň pro zvýraznění zvolil rýmující se slova podporující dojem hudby. Proto se v rýmech často objevují výrazy imitující zvukové efekty ( navlhlé : hle, zdola : hola, ospalá : tralala…) a hudební terminologie (sordinami, viola, hoboj, staccat…).
Obsazování rýmů je v Hlaváčkově tvorbě lexikálně velmi jednotné a jednostranné – absolutně negativní. Hlaváček naprosto postrádá klad a jakoukoliv aktivitu. Jeho záporný přístup ve výrazu vyzdvihuje stavy ochablosti a nehybnosti, chorobnost, deziluzi a smutek. Tato monotónnost vyplývá z Hlaváčkovy záliby v elegické náladě.
Nejčastějšími výrazy jsou v různých obměnách slova smutek, lkát, vzdychat. Slovo smích a slova s ním příbuzná jsou vždy spojena se záporem, nebo se slovním spojením vzbuzujícím dojem zcela antagonistický ( viz čtvrtá strofa V ustrašení (Pozdě k ránu): Tys řekla cosi jak dětskou paralelu života/ s tou obcí zasmušilých mlýnů větrných - / já k tomu důvěrně připojil glosu z Quijota,/ a tmou zněl bázlivě náš ironický smích…). Bolest a strach, neodmyslitelní souputníci Hlaváčkovi, se akusticky odrážejí v obsazení rýmů jako opozita hluku a zvuků, tj. ticho, opticky pak opakem světla, například vybledlá, stmívalo se, bledly. Jednotvárnost v negaci doplňují i přírodní motivy, kde Hlaváček preferoval věci neživé a bezbarvé.
Významnou roli ve sbírce Mstivá kantiléna je také nerozvinutá látka povstání nizozemských rebelů. Do dvanácti skladbách včlenil autor retardující složky, které zabránily v v rozvití souvislému pásmu. O ústředním motivu celé sbírky se tak dovídáme jen v náznacích, jakoby nepřímých komentářích. Tím se dále zvýrazňuje neurčitost skladeb.
V negaci přítomnosti lze vysledovat kult minulosti, který se projevuje i v obsazování rýmů, tedy nejdůraznějších míst v básni, příčestími minulými činnými. Odtud pramení záliba v souhlásce L, která se objevuje tak hojně nejen pro eufonické vyznění skladby, ale i z důvodu promítání všeho dění do minulosti.